Linuxové jádro

Konfiguraci jádra lze obecně pojmou dvěma způsoby. Buď nakonfigurovat jádro jako velmi univerzální. Tehdy samotné jádro obsahuje velmi málo modulů zakompilovaných do monolitu jádra. Potřebné moduly jsou totiž umístěny samostatně v RAM disku, resp. v jeho obraze, který je v rané fázi nabíhání systému zpřístupněn jako souborový systém. Jádro tak má k dispozici všechny možné moduly a ve spolupráci se správcem souborů zařízení udev je schopno při startu systému zavést potřebné ovladače. Výhodou je, že takové jádro je poměrně malé a přitom univerzální, takže může být použito pro širokou množinu konfigurací počítačů. Tento přístup využívají běžné linuxové distribuce.

Druhou možností je nakonfigurovat jádro co možná nejvíce na míru danému počítači. Většina nebo také všechny potřebné moduly (ovladače) jsou zkompilovány jako součást monolitu jádra. Tento přístup je používaný ve světě embedded zařízení. Výhodou je malá velikost obrazu jádra, rychlost startování systému a optimální využití systémových prostředků.

My se vydáme tou druhou cestou - jádro si nakonfigurujeme na míru našemu pokusnému počítači. Sice je to cesta mírně trnitější, ale zase se díky ní dozvíme mnohé o konfiguraci jádra.

Prvním krokem ovšem bude důkladná inspekce HW konfigurace onoho pokusného PC. K tomu využijeme jak šroubovák (pro hrubý průzkum), tak v dalším kroku i malou a šikovnou live distribuci Linuxu, která nám nejen pomůže zjistit správnou konfiguraci jádra, ale bude nám nápomocna i v další práci.

Jakmile budeme vědět jaké moduly obsluha HW našeho pokusného počítače vyžaduje a jak jádro dále nakonfigurovat, tak provedeme vlastní konfiguraci jádra pomocí textově grafického konfigurátoru (ne nepodobnému tomu v Busyboxu) a nakonfigurované jádro sestavíme.

Mezitím si připravíme harddisk v našem pokusném počítači a po dokončení kompilace jádra přeneseme celou naši distribuci včetně obrazu jádra do pokusného počítače.

Posledním krokem je instalace zavaděče GRUB. Pak už můžeme zkusit nabootovat naši distribuci.